AUSTRÁLIE & NOVÝ ZÉLAND 2015
ČTVRTEK - SOBOTA, 1.ŘÍJNA - 7 LISTOPADU 2015

AUSTRÁLIE & NOVÝ ZÉLAND

 

 

Na úvod několik čísel

Na naší cestě jsme strávili 38 dnů, urazili 50 000 km a projeli 5 zeměmi (Spojené Arabské Emiráty, Singapur, Austrálie, Nový Zéland, Thajsko). Nacházeli jsme se v 7 různých časových pásmech a největší rozdíl proti ČR byl 12 hodin (na Novém Zélandu). Spali jsme celkem na 22 různých místech. Měli jsme pronajaté 4 auta a najeli jimi přes 6000 km. Zažili jsme teploty od 0 do 40 stupňů Celsia. Absolvovali jsme celkem 13 letů 4 různými typy letadel a 6 leteckými společnostmi (Emirates, Singapore Airlines, Tiger Air, Qantas, Jet Star, Air New Zealand. Během cesty jsme tentokrát neztratili a nezapomněli nikde vůbec nic 🙂 Nehody a zdravotní potíže: mě několik dní škrabalo v krku, chvíli jsem měl v Brisbane jet lag. Bylo nám trochu špatně na lodi na cestě na Velký bariérový útes, tatínek si bodl v džungli trn do prstu. Jeden velký horor: nepustili nás v Singapuru do letadla do Austrálie, protože jsem zapomněl pro sebe vyřídit víza …

Nápad a přípravy

Po skvělé a dobrodružné cestě do USA jsme si říkali kam bychom tak mohli zase jet. Nejdřív nás napadlo Japonsko, Čína a Tchajwan, ale pak se nám čím dál více začala líbit myšlenka daleké Austrálie. Už někdy v zimě jsme začali hledat první informace a pak jsme se postupně pustili do vytváření plánu celé cesty. Ukázalo se že nejlepší čas nebude někdy na přelomu roku jak jsme původně mysleli, ale spíše na podzim kdy je v Austrálii jaro. Už někdy začátkem března jsme dali dohromady velmi komplikovanou sestavu letenek luxusními aerolinkami Emirates. Komplikovanou proto že jsme si říkali že by bylo fajn neletět strašně dlouhé lety naráz a zároveň by bylo skvělé se stavit na různých dalších zajímavých místech – např. Dubaj, Singapur, Bangkok. Postupně jsme během několika měsíců začali dělat podrobnější plán celé cesty po Austrálii a Novém Zélandu. Krok po kroku jsme hledali a zařizovali ubytování (přes náš oblíbený systém AirBnB), rezervovali auta (včetně veliké Toyoty Landcruiser pro přejezd centrální Austrálie) a taky nějaké hotely..

Pořád ale byl odjezd velmi daleko. Ale jak se říká – co se vleče, neuteče, a najednou se odjezd velmi přiblížil. Udělali jsme si podrobný seznam všech věcí, které chceme s sebou vzít a taky připravili všechny potřebné papíry s informacemi den po dni (kde se máme ubytovat, kam jedeme, jaké auto máme kde pronajmout atd.), protože přece jen čtyřicetidenní cesta na opačný konec světa není žádná maličkost. A najednou už tady bylo září a poslední týden září a bylo jasné že už za chvíli odjíždíme. Tak jsme si pomalu začali balit všechny věci, večer před odjezdem už jsme měli všechno v kufrech a ráno jsme vyrazili na pražské letiště. S tím že všechno bude podrobně dokumentováno vlogy … 🙂

Přílet do Dubaje

Ve Smile Parkingu, kde jsme nechali auto, se divili že odjíždíme na 40 dní 🙂 Odlet proběhl hladce a bez problémů. Letadlo bylo podle očekávání luxusní a vybavené nejmodernější multimedilální technikou u každého sedadla – byl jsem z toho velmi nadšený. Zajímavé bylo, že jsme dostali naše speciální vegetariánské jídlo jako úplně první z celého letadla a i když už jsme úplně dojedli, nikdo jiný zatím jídlo nedostal. Let trval asi 6 hodin a během něj jsem upravoval první vlog a taky jsme se dívali na nějaké filmy.

Kolem 11 večer (dubajského času) jsme přistáli v Dubaji. Ale i když je to jedno z nejmodernějších letišt na světě, museli do letištní haly jet velmi dlouhou trasu autobusem. Už když jsme přestupovali z letadla do autobusu, ovanul nás velmi silný horký a vlhký vzduch a bylo jasné že počasí v Dubaji bude náročné. Prošli jsme obrovskými letištními halami a kontrolami, vzali si naše kufry, vyměnili trochu arabských dirhamů a vyšli do dubajské prádelny. Autobus, který údajně měl co půl hodiny jezdit mezi letištěm a našim hotelem Premier Inn, dlouho nejel a tak jsme nakonec raději jeli taxikem. Hotel byl velmi slušný a luxusní, trošku jsme ztlumili klimatizaci a šli spát – dubajského času až o půl druhé.

Horká Dubaj

Ráno jsme se probudili v 9 a tatínek myslel že už je 11 🙂 Dole nás čekala luxusní snídaně a pak jsme vyrazili do slavného Dubai Mall. Je to největší obchodní centrum na světě a hned u něj je nejvyšší budova světa – Burj Khalifa. Dubai Mall je o něco větší než naše liberecká Nisa – asi jako Liberec a Jablonec dohromady 🙂 Nekonečné množství luxusních obchodů, restaurací a obrovitých architektonických prostorů v mnoha patrech, včetně kluziště a dubajského akvária (druhé největší akvárium na světě). Nějakou dobu jsme chodili sem a tam a všechno prohlíželi, taky si dali čerstvou štávu a pak jsme se rozhodli že pojedeme směrem k luxusnímu hotelu Burj Al Arab a po cestě se stavíme do dalšího obchodního centra
Emirates Mall, kde se dokonce lyžuje. Přejeli jsme tam taxíkem a už po cestě jsme viděli náš další cíl – nejluxusnější hotel Burj Al Arab.
Mall of Emirates byl další obchodní dům, možná ne tak veliký jako Dubai Mall. Byli jsme hlavně zvědaví na to lyžování. Za velikým oknem byl vidět sníh, hory, dokonce tam jezdily i vleky. Došli jsme do velkého lyžařského centra, kde byli Arabové oblečení do tlustých zimních bund, přileb a lyžáků, byla tam půjčovna a servis lyží. Byly tam docela davy, takže je vidět, že o lyžování je v Dubaji velký zájem 🙂
Chvilku jsme se tam dívali a snažili se taky najít tam nějakou restauraci, což se nám nepodařilo. Tak jsme vzali taxika a jeli přímo do Burj Al Arab a taky se těšili že na Jumeriah Road najdeme tu slavnou zlatou zmrzlinu s kopečkem za 20 000.
Dojeli jsme až k bráně Burj Al Arab, kde hned vedle byl dubajský akvapark. Po vystoupení z taxiku nás ovanulo strašlivé vedro a vlhko. Chvíli jsme se dívali na hotel a pak jsme si řekli že půjdeme někde na pláž abychom viděli moře a hotel z lepšího pohledu. Ale cesta po ulici byla neuvěřitelně úmorná, měli jsme pocit že je tak 60 stupňů a vlhkost tak 150%. Konečně jsme se dobelhali k pláži, já jsem zůstal na cestě, nechtělo se mi chodit po písku a tatínek šel něco fotit. Pak jsme s vypětím všech sil došli na cestu a hledali taxíka, konečně do něj sedli a ovanula nás krásně studená klimatizace. Nechápu jak tady může existovat. Taxík řídil Afričan a říkal, že u nich v Africe je taky horko, ale to co je v Dubaji, je i na něj moc 🙂

S úlevou jsme došli zpět do Dubai Mall, kde už foukala krásná chladná klimatizace. Našli jsme restauraci , dali si nudle a pak jsme si šli sednout na křesla a čekali na výstup na Burj Kalifu. Ted bylo všude mnohem víc lidí než ráno. Krátil jsem si čas jojováním a spousta lidí se na mě dívala. Jeden z nich mě pak zavolal a díval se na mé jojo. Taky si ho chtěl zkusit, ale bouchl mi s ním o zem …

Pak jsme došli na místo, kde se vchází na nejvyšší budovu světa. Naši skupinu pozvali do speciální místnosti a po malém výkladu jsme šli k výtahům a pozvolna vyjeli až do 158. patra a ocitli jsme se na vrcholku nejvyšší budovy na světě ! Byli jsme tam skoro 2 hodiny, dostali jsme na úvod dokonce 2 pití na výběr …. a pak jsme se dívali dolů z různých míst a pohledů, dělali fotky i videa a pak si sedli na křeslo a řekli jsme si taky pohádku. Správně jsme nahoře měli být maximálně 40 minut, ale byli jsme tam přes hodinu a nikdo si nás nevšíml. Pak jsme na chvíli ještě sešli do 125. patra, kde jsme si taky koupili malý zlatý Model Burj Kalify a pak sjeli dolů. Rozhodli jsme se že do hotelu pojedeme metrem. Řekli nám že k metru je třeba vyjet výtahem a stanice je hned tam. Vyjeli jsme a ocitli jsme se v obrovském knihkupectví a trvalo nám 5 minut než jsme z něj vyšil. Pak jsme se ocitli na chodbě a tam už byla cedulka vlak metro, tak jsme tam šli a zase pokračoval kus pěšky, pak zase cedulka vlak a tak jsme ušli aspoň 20 minut než jsme konečně k metru došli 🙂 Pak jsme jeli asi 15 stanic k letišti a pěšky pak došli k našemu hotelu. Tam jsme si chvíli odpočinuli, sbalili se a za dvě hodiny jeli autobusem k letišti. Odbavili jsme se a šli čekat, ale pak se ukázalo že je problém s letadlem (největší letadlo na světě Airbus A380), musí přistavit další a odlet je o 2 hodiny zpožděný (místo ve 3 ráno jsme odletěli až skoro v 5). Bylo to trošku únavné, ale nakonec jsme v letadle i na chvíli usnuli …

Svítící a zamlžený Singapur

Po 8 hodinách letu jsme konečně dorazili do Singapuru, kde byly už 4 hodiny odpoledne. Překvapilo nás trošku temné mlhavé počasí venku. Z letiště jsme si vzali taxík do našeho hotelu. Po cestě nám taxikář řekl, že je teď v Singapuru už několik dní velký smog, protože v Indonésii něco pálí. V hotelu nám dokonce nabídli masky proti smogu, které jsme si na chvíli i vyzkoušeli. Chvilku jsme si odpočinuli a pak jsme se šli projít do nedaleké čínské čtvrti. Chtěli jsme si dát i něco k večeři, ale bylo to tam dost divoké. Tak jsme vzali taxíka a dojeli na jedno z nejslavnějších míst Singapuru – Gardens by the Bay kde je spousta obrovitých světelných stromů jako z jiné planety. Chvíli jsme fotili a dělali videa – bylo to úchvatné, dokonce tam byl i ohňostroj. Pak jsme se šli najíst a jeli zpátky do hotelu. Chvilku jsme byli na pokoji a pak jsme se šli koupat úplně sami do bazénu kde byl velice pěkný výhled na noční Singapur. Pak jsem ještě dělal vlog a tatínek usnul. Ráno jsme ještě šli do čínské čtvrti do největšího singapurského budhistického chrámu a taky si koupili nějaké ovoce. Pak jsme se sbalili a vyjeli na letiště.

Uvěznění v Singapuru

Na letišti jsme šli k odbavení, vzali nám kufry a kontrolovali pasy, ale pak se ukázala neuvěřitelná věc – že jsem sice zařídil víza do Austrálie, ale jen pro tatínka a ne pro sebe. A to byl veliký problém. Nejdřív nám nabídli že nám víza bez problému za 20 minut zařídí, jen potřebuji 50 dolarů, tak jsme jim je dali a za 20 minut si přišli pro víza. Bohužel nám řekli že to pro nás tímto způsobem nejde, tak jsme si mysleli že není žádný problém a uděláme to online jako minule. Vyplnili jsme všechno, přišlo poztvrzení žádosti, ale žádná víza. Emirates nám řekli, že bohužel nemůžeme letět, až budeme mít víza, můžeme si přebookovat let. Byli jsme z toho trochu v šoku a ani tomu nechtěli věřit, ale bylo to bohužel tak. Zůstali jsme sedět na letišti v Singapuru a naše letadlo do Austrálie odletělo bez nás 🙁 Měli jsme dost po náladě. Našli jsme si nějaký hotel na slavném ostrově Sentosa, dojeli tam a ubytovali se, ale nějak veselo nám nebylo … Žádné vízum mailem nepřišlo a minule to přitom trvali jen půl hodiny. Napsali jsme ještě jednou žádost a pořád nic. Šli jsme na chvíli ven na večeři. Taky jsme volali do Emirátů a chtěli si přebookovat let na zítra, nejdřív nám řekli že to musím udělat tam kde jsme letenky koupili a když tatínek říkal, že na odbavení nám nejdřív nabízeli odlet o den později (že mají přebookováno) a ještě za to nabízeli výhody, tak nás přepojili jinam a tam nám řekli že žádná volná místa nejsou, až za týden. Takže jsme znovu byli trochu v šoku. Zjistili jsme že by se možná dalo letět přímo do Cairns přes Papuu/Novou Guineu (velmi dlouhý let a určitě ne tak luxusní jako Emiráty), ale nemohli jsme zatím nic objednat , dokud nemám víza. Tak musíme ještě čekat a uvidíme co bude. Jak je vidět, občas se ne všechno povede a přijdou i překvapení … Takže jsme šli pomalu dost zaražení a ve velké nejistotě spát a uvidíme co nastane zítra …

Vysvobození

Velmi brzy ráno se tatínek podíval na mail a zjistil že bohužel žádné vízum pro mě nedošlo 🙁 Tak jsme hned v 8 ráno vyrazili taxikem v singapurských dopravních zácpách na australskou ambasádu a dělali si naděje že tam všechno snadno vyřeší. Skončili jsme ale jen u černocha na vrátnici, který nás vůbec nepustil dál a řekl, že v tom nám nikdo nepomůže, že můžeme napsat email a máme to zkusit ještě na australském vízovém oddělení v jiné části města. Tak jsme se tam vydali, vyjeli do 8. patra, seděla tam spousta lidí a až na náš došla řada, tak jsme se dozvěděli že jsme tam přišli úplně zbytečně, že nám v ničem nemůžou pomoct, že tam jen přijímají žádosti a tak za týden víza přijdou. Začalo to být trochu beznadějné. Zjistili jsme že by asi bylo dobré k naší online žádosti ještě doplnit souhlas rodiče, možná i kopie pasů atd. Tak jsme zašli do nedalekého Starbucks Coffee kde měli internet a zkusili něco stáhnout. Kvůli nascanování atd. jsme se raději zase vrátili do hotelu. Tam nám formulář vytiskli i nascanovali, všechno jsme uploadovali a víc už jsme dělat nemohli, jen neurčitě čekat a to bylo trochu stresující. Šli jsme na pokoj a přemýšleli co dělat dál. Protože se na to imigrační oddělení dá zavolat, ale jen z austrálie, tatínek poprosill nějaké známé aby to z Austrálie zkusili. Jeden z nich to udělal hned ráno a za 2 hodiny mu zavolali zpět a napsal nám pak, že mluvil s nějakou paní a ta říkala že se na to podívá a začala na tom pracovat, ostatní dva tam zavolali později a ještě odpoledne byli 32. v pořadí …

A pak po poledni nastal zázrak – vízum došlo !!!! Teď zbývalo jen vyřešit jak se do Austrálie dostat. Volali jsme na Emiráty a tam nám řekli že všecnny lety do Brisbane jsou týden plné, byl by možný jenom let do Sydney a to ještě velmi drahý (naše včerejší letenka nám propadla). Zbývala ještě možnost přes Papua/Nová Guinea. Ale ještě jsme usilovně pátrali po internetu a našli přímý let do Brisbane ještě na dnes večer a kupodivu ještě byly 2 poslední místa. Online se to ale moc nepodařilo (potíže s platbou kartou), tak jsme volali přímo do Singapore Airlines, tam udělali rezervaci a museli jsme pak znovu jet do města do Singapore Airlines letenky koupit. Museli jsme asi půl hodiny čekat a pak naštěstí karta fungovala tak jsme měli na dnešek letenky do Brisbane !!!! Ani jsme tomu nemohli uvěřit ! Zkusili jsme si dát něco k jídlu, ale nic rozumného jsme nenašli, kromě jednoho kousku pizzy. Tak jsme se zase vrátili do hotelu, vzali kufry a rovnou vyjeli na letiště. Byla to docela úleva. Byli jsme zvědaví jestli tentokrát už projdeme a odletíme do Austrálie.

Ale nic není tak jednoduché jak vypadá. Když paní kontrolovala tatínkův pas, bylo podle jejího výrazu jasné, že zase něco není v pořádku. Pak nám řekla že v jeho datu narození je na vízech místo 8 – 9. A že je to problém. Čtvrt hodiny to tam řešili i s asistentem, vysílačkami a telefony, ale nakonec nás konečně pustili … Nějakou dobu jsme na letišti čekali na odlet, zkusili si něco dát k jídlu ale velký výběr tam nebyl. Letadlo bylo docela velké se všemi multimediálními vymoženostmi a dokonce pro nás našli i něco vegetariánského k jídlu (už se nedalo těsně před odletem nic objednat). Díval jsem se na filmy a pak editoval vlog a vůbec jsem celou noc nespal.

A ráno jsme konečně dorazili do Austrálie !!! Na letišti byla veliká fronta před pasovou kontrolou. Když jsme se dostali na řadu, ukázalo se, že je zase problém – tatínek měl na vízu opačně jméno a příjmení :)) tak to zase museli celé zařizovat … A pak nás konečně pustili !!! 🙂

Konečně v Austrálii – Brisbane

Vyšli jsme z letiště a hned na nás dýchla příjemná teplota a konečně žádná prádelna !! (jako v Singapuru a Dubaji). Konečně v normálním počasí. Z letiště jsme si vzali taxíka a dojeli do našeho hotelu. Měl 74 pater a my jsme bydleli v 37. Byl to velmi luxusní pokoj s úžasným výhledem a taky kuchyní a ložnicí. Pak jsme rychle vyběhli ven, koupili pár drobností včetně australské sim karty. Poprvé jsem si mohl vyzkoušet iPhone 6S a taky jsme si tady dali něco malého k jídlu. Všechno je tady docela drahé .. Pak jsme si vrátili do hotelu a ve 12 se pro nás stavil tatínkův známý, který už velmi litoval že nás neuvidí když jsme mu psali že asi kvůli problémům nedorazíme. Vzal nás do zajímavého Koala parku na předměstí Brisbane, kde bylo spousta klokanů, koalů, ještěrek, emu atd. a všichni tam pobíhali volně a klokany jsme si mohli i pohladit. Byli tam i hadi, papoušci a krokodýli. Pak jsme jeli k němu domů a ukazoval tatínkovi svoje reprobedny. Já jsem začal ale být strašně unavený a vyčerpaný a velmi mě škrábalo v krku a usnul jsem tam na chvíli. Pak jsme zajeli do nějaké restaurace a já už jsem nutně potřeboval jít spát do hotelu. A mezitím nám ještě došel email z australského imigračního úřadu že mi bylo odmítnuto vstupní vízum (!) 🙂 (u té první žádosti – dávali jsme dvě. Kdybychom nenapsali ještě tu druhou žádost, tak se do Austrálie vůbec nedostaneme).
V šest jsem usnul a probudil se až v 9 ráno, čili jsme spal 15 hodin 🙂 Už jsem se cítil mnohem lépe. Vyběhli jsme ven na snídani a pak jsme se pomalu začali balit. Vzali jsme si taxíka na letiště a opustili na dlouhou dobu velkoměsta a vydali se do (doufejme) úžasné australské přírody a hlavně – poslední let pro následujích 10 dnů. Už nás to létání moc nebaví.

Přílet do Cairns

S malým zpožděním jsme odpoledne dorazili do Cairns, což je takový základní výchozí tábor pro zkoumání celého tropického severního Queenslandu. Kufry se objevily celkem rychle, rychle jsme dostali i naše auto, kterým budeme 10 dní jezdit (chvilku jsme ho na parkovišti Europcar nemohli najít) a vyrazili jsme do města. Bylo to na úvod trošku náročnější a neobvyklé – nejen že se v Austrálii jezdí vlevo, ale přehozená jsou vpředu i místa řidiče a spolujezdce, tak jsme si to trošku pletli. Nakonec jsme úspěšně dorazili do místa našeho ubytování, kde dokonce bylo už na tabuli před dveřmi napsáno “Welcome Ivo”. Bylo to místo v přízemí takového staršího přírodního domečku. Bylo tam všechno fajn, ale přece jenom trošinku takové “zašlé”. Ještě že tam spíme teď jenom jednu noc. Hned jsme vyrazili do centra města, v supermarketu koupili ovoce a další jídlo. Pak jsme se snažili najít nějakou restauraci a chodili jsme večer v té oblasti okolo mořského pobřeží tak trochu dokola. V té části kdy byla spousta obchodů a restaurací bylo strašně moc lidí, nakonec jsme tradičně skončili v pizerii a pak se vrátili zpět. Ráno se nám podařilo celkem brzy vstát, sbalili jsme se a vyrazili směrem k Fishery Falls.

Úžasné Fishery Falls

Po hodině jízdy po Bruce Highway jsme dorazili do vesničky Fishery Falls obklopené nekonečnými džunglovitými horami. Chvilku jsme hledali kam máme vlastně jet, ale nakonec jsme to našli a vjeli po polní cestě až do domečku kde budeme 2 dny bydlet. Bylo to nádherné, kolem obrovitý ovocný sad, vedle v džungli řeka a naše chatka měla všechno co je třeba, včetně verandy, připraveného ovoce, které brzy doplnil čerstvě upečený chleba naší hostitelkou – prostě úžasné ! Zanedlouho jsme vyrazili na malou výpravu do okolní džungle. Byli jsme trošku opatrní ale bylo to tam skvělé. Řeka, tůně vodopády a kromě malého chodníčku neproniknutelný prales. Vyšli jsme kus nahoru a pak jsme se snažili před džungli zase dostat dolů.

Potom jsme vyrazili do nedalekého města Babinda sehnat nějaké drobnosti, například sandály a něco k jídlu. Bylo to malé zapadlé australské městečko a když jsme tam uviděli holiče, tatínek se tam nechal ostříhat 🙂 Po návratu jsme se znovu vypravili k tropické řece v lese (i když byla velmi studená) a trošku jsme u vodopádů i plavali. Pak jsme si na chvíli odpočinuli a vyrazili na další výpravu, opět k městu Babinda, kde jsme tentokrát vyjeli až nahoru až k místu kde v tropickém pralese jsou úchvatné říční kamenité scenérie známé jako “ďáblova jezírka”.
Bylo to moc pěkné. Večer jsme odpočívali, povídali si a taky se snažili trošku napojit na internet.

Ráno jsme vyjeli na dlouhou cestu do “Tablelands” – známé náhorní plošiny kolem města Atherton. V noci pršelo, a i ráno byly nějaké přeháňky. takže bylo zřejmé že počasí se změnilo. Cesta do vesničky Yunganburra vedla kromě jiného 50 km do kopce po prudkých serpentýnách s krásnými, ale trošku zamlženými výhledy. Těsně před Yungaburrou jsme se zastavili u dvou kráterových jezer (Lake Barrine a Lake Eacham), bylo to moc pěkné. Historická vesnička Yunganburra byla zajímavá, ale zdrželi jsme se jenom krátce a ještě popojeli do městečka Atherton, tam jsme se chtěli najíst, ale nic jsme nenašli a tak jsme se vrátili do Yunganburry kde jsme nic lepšího než zase pizzerii neobjevili … a pak jsme sjeli dolů 50 km serpentýn a vrátili se do našeho domečku. Tam jsem si dokonce zajezdil na chvíli traktorem (sám jsem ho řídil !) a pak jsme si ještě prohlédli ovocné stromy v celém obrovském sadu a taky něco ochutnávali. Všude tam po nás lezli mravenci. Plánovali jsme zase vyrazit do džungle, ale začalo velmi pršet a až do večera nepřestalo. Tak jsme byli střídavě v naší chatce a občas vyrazili vedle a pokusili se chytit internet. Pak jsme ještě večer vyšli k džungli a chvilku tam úplně potmě byli a poslouchali zvuky pralesa.

Port Douglas

Ráno jsme se sbalili, rozloučili a vyjeli směrem k Port Douglas, což je asi 2 hodiny cesty. Docela po ránu pršelo, ale pak to přestalo. Naším cílem byla po cestě známá krokodýlí farma Harley Crocodile Adventures. Byli jsme tam asi půl dne a pěkně jsme si toho užili. Viděli jsme spoustu krokodýlů v klidu i v akci, ale i mnoho dalších zvířat – hadů, klokanů, papoušků, koal, ptáků, ještěrek atd. Taky jsme viděli nejjedovatějšího hada na světě. Pak jsme se vydali do Port Douglas, kde jsme našli naše ubytování. Bylo to celkem fajn. Pak jsme se hned vydali na procházku na nedalekou pláž, kde byl ale obrovský vítr. Potom jsme vyjeli do města, nejdřív do Port Douglas Marina, odkud jsme další den ráno měli vyjíždět na Velký bariérový útes a pak jsme se snažili najít nějakou restauraci, ale nic pořádného jsme nenašli. A tak jsme šli do supermarketu, nakoupili spoustu věcí a pak si něco z toho dali. Připravili jsme si věci na zítřejší potápění a šli spát.

Velký Bariérový Útes

Před osmou ráno jsme vyrazili se všemi potřebnými věcmi k přístavu, snadno našli naši loď a nastoupili. Za nějakou dobu nám ale řekli, že musíme přestoupit do jiné lodi. Pak jsme konečně vyjeli směrem k Velkému bariérovému útesu. Cesta trvala asi 1,5 hodiny, byly veliké vlny a loď se velmi houpala a kývala. Čím déle jsme jeli, tím nám bylo trochu divněji. Absolvoval jsem úvodní přednášku o potápění a pak jsme se pomalu šli oblékat do potápěčského vybavení. Když už jsme tam skoro byli a já jsem byl skoro úplně připravený, začal jsem mít pocit že je mi docela blbě a tak jsem z potápěčského vybavení zase vysvlékl a rozhodl se že teď půjdu jenom šnorchlovat. Za nějakou chvíli mi začalo být už lépe, oblékl jsem si neopren, brýle a šnorchl a s tatínkem jsme skočili do vody. Dole to bylo neuvěřitelné – přesně jako v těch nejlepších přírodních dokumentech: korálové útesy nejúžasnějších barev a tvarů a kolem nich plující nejroztodivnější ryby všech možných barev a velikostí. Asi po hodině jsme se přesunuli na další místo útesu a tentokrát jsem se už potápěl až do hloubky 12 metrů. Viděl jsem tam i dvoumetrovou rybu, která se dala i pohladit. Na třetím místě už jsme ale raději jen šnorchloval. Bylo to krásné. Odpoledne jsme se vydali na cestu zpět a já jsem se tentokrát usídlil na horní palubě na lehátku. Byly opět veliké vlny a loď se velmi houpala a několikrát mě to i nahoře promočilo. Po hodině a půl jsme konečně dorazili na pevninu a vrátili se do našeho příbytku odpočívat.

Cape Tribulation

Druhý den ráno jsme vyrazili ještě výše na sever až do tropického pralesa u vesničky Cape Tribulation. Abychom se tam vůbec dostali, museli jsme asi 30 km před ní dokonce přejet na lodi řeku. Měli jsme bydlet v lese obklopeném ovocným sadem. Nejdříve jsme vůbec nemohli to místo najít a trošku jsme kolem těch lesních cest bloudili. Dokonce jsme vešli dovnitř jednoho domu a prohlíželi si ho a mysleli si že je to ten náš až do chvíle než jsme zjistili že asi není 🙂 Nedalo se ani nikomu zavolat, protože nebyl vůbec žádý signál. Museli jsme znovu sjet do vesnice, kde taky nebyl nebyl vůbec žádný signál, ale aspoň jsme se dovolali z placené budky. Moc jsme toho nezjistili a znovu vyjeli nahoru. Až konečně jsme tam potkali jednu paní, která nám nejdřív ukázala kde to je a když jsme to ani pak nemohli najít, tak vzala svoje auto zavedla nás tam. Už jsme se nemohli dočkat ohlášených více než 100 druhů exotického ovoce, které nám bylo plně k dispozici. Stromů tam byla sice spousta, ale na žádném jaksi nebylo vůbec nic. Paní, co tam byla, nás pak zavedla na konec sadu, kde na dvou stromech bylo konečně jakési ovoce. Tak nám pár kousků dala a od té doby jsme ji už neviděli. Ubytovali jsme se a pak jsme se vypravili na průzkum okolí. Dojeli jsme po cestě až k místu, kde už se dál jet normálními auty nedá (trošku jsme litivali že nemáme teréňáka) a vypravili jsme se na procházku džunglí k jezírku a pak na druhou stranu zase džunglí k mořskému pobřeží. Na druhý den jsme si objednali speciální atrakci “jungle surfing”. Večer jsme si dali něco k jídlu v restauraci na pobřeží a šli spát. Celou noc byly opravdu slyšet velmi silné zvuky z džungle.

Druhý den jsme se vydali na průzkum směrem dolů, navštívili krásná opuštěná mořská pobřeží (nikde se ale nedalo koupat, protože všude byla varování před krokodýly a medúzami). Navštívili jsme taky místní “továrnu na zmrzlinu” (Daintree Ice Cream Factory) a dali si ochutnávku několika zmrzlin. Pak jsme se ještě vydali do trošku zapadlého “entomologického muzea” , kde jsme viděli živý hmyz a taky spoustu exponátů neuvěřitelných brouků a much. A pak už nás čekalo „jungle surfing”. Navlékli jsme si speciální sedáky a přilbu, dostali se až na vysoké stromy v džungli a pak jsme sjížděli po různých trasách ze stromu na strom v různé výšce, zavěšení na lanech. Později odpoledne jsme navštívili ještě další “továrnu na zmrzlinu” a vyzkoušeli ještě další chutě 🙂 Pak jsme se ještě vydali k jednomu odlehlejšímu mořskému pobřeží, kam vedla úplně zapadlá cesta v pustině. Dojeli jsme tam až večer, bylo tam pár karavanů a kolem vůbec nikdo. Nějakou dobu jsme se procházeli po zešeřelém pustém pobřeží a pak se pomalu vydali zpátky – cesta trvala přes půl hodiny. Kuriózní bylo že jsme na jednom místě té pustiny zastavili a zavolali přes Skype do Jablonce 🙂

Daintree Village

Po dvou dnech jsme se pomalu sbalili a pak vyjeli opět směrem k řece, kterou jsme museli překonat na lodi a pak směřovali opačným směrem nahoru do Daintree Village, kde jsme byli ubytovaní v penzionku Red Mills House (který nám doporučil Fred Forssell). Hned vedle teče velká Daintree River, která prochází celou džunglí. Nejdřív jsme vyjeli do města Mossman, které je odtud asi 35 km a trošku se v místním supermarketu zásobili. Po návratu jsme si trochu odpočinuli a pak jsme se vyjeli podívat k odlehlým vodopádům “Tranquility Falls”. Ale zrovna tam někdo byl, tak jsme se rozhodli že tam zajedeme zase k večeru. Je to asi 20 minut cesty po trošku terénnějších cestách. Odpoledne jsme se tam vypravili znovu, tentokrát už jsme tam byli úplně sami, prošli cestičkou v džungli a pak už opět viděli veliké vodopády s hlubokou řeku pod nimi, ve které se dá údajně koupat, protože tam nejsou žádní krokodýli. Převlékl jsem se do plavek a trochu pobíhal u skalisek kolem vodopádů i když do řeky jsme nakonec neskočil. Už se pomalu stmívalo když jsme vyrazili zpátky.

Druhý den velmi brzy ráno nás čekala dvouhodinová plavba lodičkou po Daintree River. Pluli jsme pomalu u břehů i uprostřed řeky a pozorovali různé ptáky a další živočichy. Postupně jsme vjeli do různých částí této tajemné řeky.
Po návratu jsme opět vyjeli do města Mossman, kde nám doporučili podívat se do známého místa Mossman Gorge, které je populární mezi turisty. Ale zjistili jsme že je to pro nás velmi nezajímavé. To co jsme sami v pustých džunglích prožívali a viděli celý týden, tam bylo organizované na perfektních chodnících s elektrobusy a byla tam spousta lidí. Hned jsme odtamtud znechuceně odešli a po cestě se na spravení nálady ještě stavili na pár pěkných odlehlých pobřežích. Večer jsme vyrazili do jediné místní restaurace a dali si konečně ne-pizzu 🙂

Opět v Cairns

Po dvou dnech v Daintree jsme se sbalili a vyrazili na cestu do Cairns. Tentokrát ne podél pobřeží ale horskými cestami opět přes náhorní plošinu Atherton. Dojeli jsme do městečka Mareeba odkud jsme se chtěli podívat do Granite Gorge, ale ať jsme hledali jak jsme hledali, vždycky nás to zavedlo na konec cesty někde v poli … a tak jsme se postupně vydali směrem ke Cairns a po cestě se z legrace na chviličku stavili ve vesnici Kuranda, což je asi nejznámější turistické místo u Cairns, s vláčkem, lanovkou a spoustou obchodů, komerčních atrakcí a lidí. Bylo to přesně takové jak jsme si představovali, tak jsme odtamtud raději rychle odjeli. Dorazili jsme do Cairns opět do našeho už známého ubytování. Vyjeli jsme do města poslat do Melbourne tatínkův balíček s mikrofony (na poště byla fronta jako v Jablonci na hlavní poště 🙂 Pak jsme ještě vyměnili nějaké peníze a šli si dát něco k snědku. Namíchal jsem si speciální raw smoothie a pak jsme si ještě dali zmrzlinu. K večeru jsme vyrazili zpátky na naše místo, trochu se balili a něco psali.

Cesta do Alice Springs

Po osmé hodině jsme vyjeli směrem k letišti, Vrátili jsme naše auto, kterým jsme najeli přes 1200 km. Při předávání si všimli naší dribné oděrky vpravo dole na plastovém nárazníku (kterou jsme udělali v Port Douglas, když nám paní řekla at parkujeme víc na straně a on tam byl skrytý pařez 🙂 Tak uvidíme kolik nám za to naúčtují. V 11,30 jsme vyletěli směrem do Alice Springs a náš 10 denní pobyt v tropických pralesích se změní na 6 denní cestu posvátnými odlehlými pouštěmi centrální Austrálie (Northern Territory). Postupně jsme letěli nad stále většími pustinami, pouštěmi a bušemi až jsme se za 2,5 hodiny dostali nad městečko Alice Springs – největší město v centrální Austrálii (skoro 28 000 obyvatel :)) Velmi zvláštní bylo přistání: letadlo několikrát kleslo a pak zase stouplo a zdálo se že létá stále dokola – až jsme tedy konečně přistáli. Na letišti jsme dostali naše auto – tentokrát pořádný teréńák Toyotu Landcruiser Prado. Venku nás ovanulo veliké horko (skoro 38 stupňů) – ale bylo to pořád příjemnější než v Dubaji. Do města to bylo z letiště asi 14 kilometrů. Nejdřív jsme se chtěli stavit v místním informačním centru, se kterým jsme už předtím komunikovali. Naše paní tam zrovna nebyla a když jsme se ptali na nějaké dobré možnosti dobrodružnějších výletů, vždycky nám řekli že to není dobrá myšlenka, že nemáme jezdit za tmy, protože naše pojištění neplatí v noci a tak nějak z toho vyplynulo že nejlepší by asi bylo nejet vůbec nikam 🙂 To se nám ale opravdu nechtělo. Nejdřív jsme se ubytovali v našem celkem slušném hotelu a pak jsme si skočili něco koupit k jídlu. V obchodě se s námi dala do řeči jedna paní a poradila nám že bychom se mohli jet podívat na Simpson Gap, což je asi 20 km za Alice Springs. Tak jsme tam vyrazili a byl to velmi pěkný průsmyk uprostřed obrovských červených skal. A tady jsme i poprvé zažili neodmyslitelnou součást těchto krajů – a to jsou neodbytné bzučící a dorážející malé mouchy, které v desítkách nalétávájí na obličej, do pusy, do nosu i do uší a jsou docela nesnesitelné. Nebodají ani nekoušou a tak není vůbec jasné co chtějí a proč to vlastně dělají. A pak jsme se rozhodli že vyjedeme jen tak naslepo do okolních pustin. Vyjeli jsme cestou směrem na východ od Alice Springs a hned kousek za městem už na cestě nebylo ani jedno auto, úplně prázdná. A pak jsme jen hledali různé malé cestičky v buši a poušti a naslepo se na ně vydali. Někdy písečná nebo kamenitá cesta skončila velmi brzy, jindy vedla docela daleko přes různé keře, kameny a bylo to moc fajn a dobrodružné. Už se ale pomalu začalo stmívat a tak jsme se raději zkusili vydat nazpět, abychom se v těch pustinách neztratili a nakonec se nám podařilo vyjet zpět na hlavní cestu.Spát jsme šli docela brzy, protože další den jsme plánovali vstávat už o půl paté ráno.

Palm Valley a Owen Springs

Ráno jsme se probudili za úplné tmy. I předtím než jsme se probudili, jsme měli pocit že tam asi nějaký přihlouplý noční hlídač pořád venku něco píská, takové zvláštní lehce falešné melodie. Pak jsme ale zjistili že to byl nějaký neuvěřitelný pták, který takhle hvízdá skoro jako člověk. Za úplné tmy jsme se vydali směrem k Palm Valley, což je velmi odlehlé místo, kde mezi skalami rostou palmy a teče i řeka. Nejdřív jsme jeli asi 130 km po cestě. Za celou dobu jsme nepotkali jediné auto. Jenom nám přes cestu občas přebíhali klokani a taky jsme při rozednívání viděli pást se divoké koně. Po hodině a půl jsme dojeli k odbočce do Palm Valley a čekala nás 20 km cesta po dost divokých terénních trasách. Kolem ale bylo nádherně, jen skály, keře, stromy a nekonečná tichá pustina. Z řeky toho moc nezbylo – koryto bylo úplně suché. Zhruba po hodině krkolomné cesty přes skaliska, písek atd. jsme dojeli až do samotného údolí a dál už se jet nedalo. Tak jsme se šli projít v údolí i v horní části údolí. Začalo ale být čím dál tepleji a opět se přihlásily ke slovu hejna much. Abych se před nimi ochránil, oblékl jsem si mikinku s kapucí. Asi po hodině jsme se vrátili do auta a byla to docela úleva – chládek a žádné mouchy (vždycky jsme ale nejdřív museli z auta vyhnat oknem ty, které tam naletěly). Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavovali na různých zajímavých místech a scenériích. Pak jsme se konečně dostali zpět na cestu. U výjezdu z Palm Valley na hlavní cestu je zvláštní místo, které se jmenuje Hermannesburg, je tam nějaký “historical site”, ale ve skutečnosti je to místo, kde je pár polorozbitých plechových budov, ve kterých sídlí místní “aboriginálci” (černí jak bota), kolem je spousta rozpadlých aut a všude cedulky “bezalkoholová zóna”, “zákaz vstupu” a “zákaz focení”. Tak nevím … Na trase zpět do Alice Springs jsme se rozhodli ještě pro jednu cestu do pustin – a to do Owen Springs, což je 50 km trasa v liduprázdném pouštním terénu podél říčního koryta. Bylo to velmi zajímavé, občas i dost náročné, ale v řece zase nebyla žádná voda. Cesta pískem a kameny se zdála být nekonečná ale nakonec jsme se opět úspěšně vrátili na hlavní cestu. Šli jsme si odpočinout a ochladit se do hotelu a pak jsme si řekli že navštívíme známý Desert Park v Alice Springs, o kterém jsme toho už hodně četli. Nebylo to ale moc zajímavé, viděli jsme už mnohem lepší místa se zvířaty. Tak jsme šli pomalu spát a byli jsme připraveni na ranní cestu do Glen Helen na úpatí West MacDonell Ranges.

West MacDonnel Ranges

Asi v sedm ráno jsme vyjeli směrem k obrovskému horskému masivu West MacDonell Ranges, do místa Glen Helen. Dojeli jsme tam asi v 9 ráno, ale ubytovat nás byli ochotni až ve 2. To nám vůbec nevadilo a tak jsme vyjeli na průzkum širokého okolí. Od Alice Springs přibylo hor a horských stěn. Zajeli jsme k několika krásným přírodním scenériím a pak se vydali na náročnou off road trasu do Roma Gorge. Dojet tam nám trvalo asi 2 hodiny, opět po velmi divokých terénních cestách, skalách a písku. Na samotném konci průsmyku jsme viděli neuvěřitelnou scenu kdy tisíce malých ptáků bleskově přilétalo a odlétalo do malinkého jezírka ve skále (kde byly na hladině stovky much a včel) a pak na závěr jako na povel během jednoho okamžiku zmizeli. Pak jsme se ještě vydali k posvátnému aboriginálnímu místu obklopeném skalami a horami …. kde jsme si dokonce udělali samospouští společnou fotku. Odpoledne jsme se vrátili do Glen Helen a chvíli po těch velkých výpravách a cestách odpočívali. Pak jsme se ještě k večeru vydali do nádherných scenérií průsmyku Omiston Gorge. V místní malé restauraci jsme si dali malou (ale velice drahou) večeři a pak šli pomalu spát.

Mereenia Loop Road a Kings Canyon

Ráno jsme vyjeli směrem ke Kings Canyonu (asi 250 km cesta). Po většinu trasy tam vede pouštní neupravená cesta Mereenia Loop Road, na kterou je třeba mít zvláštní povolení, které jsme v Glen Helen dostali. Za nějakou dobu se opravdu asfaltka změnila v hrbolatou neupravenou cestu, kde se střídalo kamení a písek. Když jsme jeli, velmi to za námi prášilo aspoň tak na 200 metrů 🙂 Moc aut opravdu za celých 200 km nejelo, asi tak 3-4. Na jednom místě cesty jsme si jako vždy udělali malou odbočku (bylo tam na rozbité zrezavělé značce napsané něco jako Uranda) a po té písečné cestičce jsme nějakou dobu jeli až jsme dojeli k pěkné červené skále a na tu jsem vylezl ! Pak jsme jeli ještě dál a byli jsme zvědaví kam ta cesta vlastně dojede. Ale jak jsme jeli tak jsme jeli, cesta vedla pořád dopředu a nikde nekončila. Měli jsme pocit že to takhle vede ještě 300 km. Tak jsme se raději otočili a vrátili se na Mereenia Loop Road a postupně dojeli až do Kings Canyonu. U Kings Canyonu byl malý resort kde jsme se ubytovali. Je pravda že ubytování bylo tentokrát trochu slabší. I koupelnu a záchod jsme měli kousek dál. Pak jsme se jeli podívat na samotný Kings Canyon. Bylo docela velké vedro, takže bylo možné se projít jenom po té kratší trase protože na tu delší je třeba vyjít brzo ráno. I když psali že ta trasa trvá hodinu tak jsme za čtvrt hodiny dorazili na konec a potom další čtvrt hodiny zpátky. Pak jsme jeli relaxovat na pokoj. Chtěli jsme si taky dát něco do restaurace ale moc se nám nelíbila a tak jsme šli spát.

Uluru

Ráno jsme se sbalili a vyjeli směrem k vyvrcholení celého našeho putování po střední Austrálii – k posvátné hoře Uluru. Na celé dlouhé 400 km cestě jsme nepotkali skoro žádné auto 🙂 Zhruba v půli cesty jsme na levé straně uviděli horu, kterou si spousta lidí plete s Uluru a proto se jí říká Fooluru. Taky nám přes cestu přešel velbloud a pásli se u cesty další tři. A potom se asi za nějaké tři a půl hodiny vynořil cíl celé naší cesty a nebylo pochyb – je to posvátná hora Uluru ! Naplnil nás velmi zvláštní pocit a čím více se hora blížila, tím byl pocit silnější. Nachvíli jsme u Uluru pobyli a prohlédli si tuto mystickou horu z různých stran. Pak jsme se nachvíli stavili do kulturního a informačního centra kde jsme si dali i něco k jídlu a pak jsme vyrazili do dalšího zajímavého bodu v rámci národního parku Kata Tjuta, kde se nacházejí veliké červené skalní masivy, které jsme si aspoň na chvilku prohlédli – přece jenom už začalo být docela velké vedro. Pak jsme se vrátili k Uluru a ubytovali se v Outback Pioneer Lodge. Tentokrát bylo ubytování a všechno kolem celkem slušné. Skočili jsme si koupit i něco k jídlu a pak už pomalu vyrazili na to, na co většina návštěvníku čeká – a to západ slunce u Uluru. Našli jsme si pěkné místečko a potom asi hodinu pozorovali úchvatnou podívanou, jak Uluru mění barvy se zapadajícím sluncem. Bylo to neuvěřitelné, ale vypadalo to přesně jak na těch nejznámějších fotkách. Já jsem udělal na iPhone timelapse a zachytil jsem Uluru od západu slunce až do úplné tmy. Pak už všichni lidi odešli ale my jsme tam zůstali a poslechli si pohádku kterou jsme si vyprávěli asi před 5 lety, právě o tom jak jsme se dostali na Uluru a bylo zvláštní si jí přímo u Uluru poslechnout. Pak jsme se vrátili pomalu do našeho pokojíčku a šli pomalu spát abychom byli připravení na zítřejší plánovanou ranní cestu kolem Uluru a budík si nařídili na půl páté.

Magická ranní pouť kolem hory Uluru

Ráno jsme opravdu o půl páté vstali a ještě za úplné tmy vyrazili směrem k Uluru. Trošku jsme nemohli najít druhou síťku na mouchy a po usilovném hledání jsme zijstili že tatínek na ní celou dobu seděl 🙂 Dojeli jsme až k místu kde jsme celou trasu chtěli začít a nebyl tam vůbec nikdo. Tak jsme za úplné tmy vyšli na malou pouť na jednom z nejposvátnějších a nejmagictějších míst na celém světě. Cesta nám trvala přes tři hodiny a po většinu času jsme tam byli úplně sami – jen my a Uluru. Postupně vycházelo slunce a taky začal chvílemi foukat veliký vítr a zase začalo být spousta dotěrných much. A tak jsme postupně doputovali na stejné místo ze kterého jsme vyšli. Začalo už být celkem teplo a tak jsme se rozloučili s Uluru, dojeli do našeho pokojíku, ještě předtím si něco koupili k jídlu, sbalili se a potom před polednem vyrazili na malinké letiště Ayers Rock. A když se letadlo odlepilo od země, ještě jsme z výšky viděli horu Uluru v celé její kráse a v duchu jsme se s ní rozloučili 🙂

Z pustin do velkoměsta

Cesta do Sydney trvala asi tři hodiny a když jsme se blížili k Sydney tak bylo hodně zamračeno a při přistávání jsme prolétali mnoha vrstvami mraků. Nebylo zdaleka tak teplo jako ve střední Austrálii. Celkem rychle jsme se dostali z letiště, vzali taxíka a dorazili až tam kde nás čekalo další ubytování. Je pravda že číslo ulice bylo 762 a taxi nám zastavilo u 761 ale ukázalo se že 762 je asi o kilometr níž. A tak jsme museli s kufry a batůžky jít celý ten kus pěšky zpět. Pak už jsme naše místo snadno našli, pozdravili se s naším hostitelem a pak ještě za tmy a lehkého deště vyrazili naslepo trošku do okolí, s cílem dát si něco k jídlu. Našli jsme sushi restauraci, kde jsme si dali sushi a nudlovou polívku. A pak jsme šli pomalu spát.

Procházka centrem Sydney a RØDE mikrofony

Před desátou hodinou jsme vyjeli směrem do města a předtím si koupili kartu Opal na městskou dopravu v Sydney. Naším prvním cílem nebylo nic jiného než hlavní symbol Sydney, což je Sydney Opera House. Nějak jsme ale zapoměli vystoupit na správné zastávce autobusu a tak nás autobus odvezl až daleko za Harbour Bridge a museli jsme se komplikovaně vracet zpátky metrem. Nakonec jsme k Sydney Opera House došli. Po cestě byly obvyklé pouliční atrakce – jako třeba hráči na didžeridoo nebo nějací lidé v legračních maskách. A pak jsme se už dostali do samotné blízkosti Sydney opery. Potom jsme se procházeli po nábřeží, odkud byl krásný výhled na operu a na most a kde taky poletovalo spousta racků.
Pak jsme se vydali k našemu dalšímu cíli, což je slavná továrna na výrobu studiových mikrofonů – australská firma Rode. Nejdříve jsme museli dorazit do celkem vzdálené stanice vlaku (Auburn) a odtamtud šlapat ještě čtvrt hodiny pěšky. Je pravda, že v těchto místech bylo opravdu těžké zahlédnout nějakého Australana protože všude byli spíše Číňani, Japonci, Indové nebo Arabové.
V továrně Rode jsme si museli dát na krk kartičku pro návštěvníky a taky speciální vestu a pak nás provedli celou výrobou těchto mikrofonů a ukázali nám celý výrobní proces se spoustou speciálních strojů a postupů, které se při výrobě těchto mikrofonů používají. Byli jsme dokonce i v anechoické komoře, která je zvláštní v tom že tam nejsou absolutně žádné zvukové odrazy – používá se na testování mikrofonů a další audio techniky a být v ní je velmi zvláštní a trochu napjatý pocit. Pak jsme zase absolvovali dlouhou cestu zpět do centra města, dojeli do ulice kde měly být podle mapy aspoň 3 vegetariánské restaurace vedle sebe, ale všechny byly zavřené a tak jsme si aspoň v jedné malé restauraci dali rýžový závitek, veganský koláček a tofu zmrzlinu. A pak jsme ještě vyrazili – kam jinam než do Apple Storu 🙂 a zase jsem dlouho koukal na iPhony, iPady a další obvyklé věci. A potom jsme už vyrazili taxíkem do našeho pokojíku (už se nám nechtělo jezdit metrem nebo autobusy). No a pak jsme zase zašli na večeři do naší oblíbené sushi restaurace.

Opera House Tour a Harbour Bridge

V sobotu ráno byl naším cílem opět Sydney Opera House kde nás očekávala Opera Tour. Náš hostitel se nabídl že nás tam vezme svým Mercedes kabrioletem protože tím směrem právě jel. Pak jsme absolvovali tour v opeře, měli jsme průvodce, sluchátka a prošli jsme celou budovu opery, všechny sály i zákulisí. Taky jsme viděli filmy o historii budování této unikátní stavby. Bylo to všechno velice zajímavé a dozvěděli jsme se spoustu nových věcí. Pak jsme se vydali dále do centra kde jsme se stavili do nějakých obchodů a taky si dali něco k jídlu a pak jsme se vrátili na Harbour Bridge který jsme tentokrát celý přešli tam i zpátky. Byly z něj velmi pěkné výhledy na moře i Operu. Pak jsme se ještě naposledy vydali k opeře abych si speciálně nafotil svojí pečlivě složenou oranžovou mikinku 🙂 A pak jsme zase velmi rádi využili služeb taxi (místo plahočení metrem a autobusy) a vrátili se do našeho pokoje. Naším úkolem bylo všechno pěkně si sbalit, dodělat nějaké ty vlogy a taky zajít někam na večeři – a kam jinam než do naší oblíbené sushi restaurace 🙂 Pak už jsme šli spát. V duchu jsme se rozloučili s Austrálii a byli připravení na zítřejší cestu na Nový Zéland.

Přílet na Nový Zéland – Auckland a poloostrov Coromandel

Naštěstí jsme si včera večer na poslední chvíli všimli že naše letadlo na Nový Zéland neodlétá v 11 jak jsme si mysleli ale už v 8:45 🙂 Ještě že tak … Vstali jsme proto už o třičtvrtě na šest. Pak jsme vyšli ven a hned za půl minuty jel kolem taxík. Dojeli jsme v pohodě na letiště a pak se nalodili do obrovského Airbusu A380-800. Musím si ale Emirátům postěžovat že mi nefungoval můj multimediální displej s více jak 2000 filmy ! Za tři hodiny jsme přistáli v Aucklandu a zjistili jsme že sice nemusíme mít víza ale kontroly jsou velmi přísné. Hlavně nesmíme mít s sebou žádné potraviny, rostliny a cokoliv podobného. Když jsme už vycházeli najednou mě odchytil speciálně cvičený pes a zijstil že asi mám něco v baťůžku. Vysvětlili jsme že jsme tam měli banány které jsme v letadle snědli tak nás naštěstí propustili. Snadno jsme si vyzvedli naše auto, tentokrát Hyundai i30 Elite a vyjeli do našeho ubytování v Aucklandu. Bylo to od letiště asi 30km a bylo to opravdu jak na obrázcích skoro v džungli – obklopené palmami a divokými rostlinami. Za chvíli jsme se vypravili do centra města kde jsme chtěli najít něco k jídlu a taky se podívat. Chvilku jsme bloudili při hledání nějakého parkování až jsme nakonec museli zaparkovat v podzemním parkovišti a pak jsme našli co jiného než pizzerii kde jsme si dali večeři. Něco jsme si ještě koupili v supermarketu a pak se vrátili zpátky.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili na poloostrov Coromandel do městečka Whitianga. Bylo jasné že to na co jsme byli zvyklí ve střední Austrálii (jedno auto za půl dne) se tady trošku změnilo. Docela velký provoz, hodně aut a během těch 200km krajina podobná jako někde u nás v Jizerských horách. Když jsme se po serpentýnách blížili do Whitiangy, míjela nás v protisměru obrovská spousta aut. Stavili jsme se na chvíli v Hot Water Beach – jedno z míst které nám bylo velmi doporučeno. Byla to velká pláž plná lidí a na jednom místě byli lidé obzvláště namačkaní a každý vykopával lopatami díru do písku, kde se pak objevila horká voda a všichni si v ní pak namáčeli zadky. Do toho se nám opravdu nechtělo a tak jsme se vrátili zpátky do auta a vynechali jsme i další doporučený bod – Cathedral Cove a jeli přímo do našeho ubytování do městečka Whitianga. Ubytování bylo moc fajn a velmi luxusní, mělo pět místností. My jsme ale hlavně hlouběji zamysleli nad tím co dál. Bylo zřejmé že Nový Zéland není jako Austrálie a tak jsme raději zrušili většinu naplánovaných aktivit na jížním ostrově a vymysleli úplně nové, asi mnohem lepší. Tím jsme strávili skoro celé odpoledne a pak šli pomalu spát a přemýšleli proč jsme vlastně na toto místo přijeli 🙂

Rotorua a Hobitín

Ráno jsme vyrazili na 3 hodinovou cestu do městečka Rotorua. Bylo tam spousta serpentýn a celkově šla cesta pomaleji než jsme mysleli. Nakonec jsme úspěšně dorazili a ubytování bylo opět velmi luxusní. Šli jsme se podívat po městě, dali si něco k jídlu a odpoledne se vyrazili podívat na dvě doporučená jezera – Zelené a Modré kousek za městem. Nebylo to špatné ale ani nic zvláštního. Pak jsme se vrátili do města a ještě se šli podívat na obrovské jezero přímo v Rotorua. To už bylo mnohem zajímavější, taky proto, že v okolí bylo spousta malých gejzírů a horkých pramenů, které strašidelně bublaly. To se nám moc líbilo a hned jsme se rozhodli že večer zajdeme do slavných Polynesian Spa (které prý patří mezi 10 nejlepších lázní na světě), kde je možné sedět právě v těchto horkých pramenech. Byli jsme tam od půl deváté do půl jedenácté a bylo to moc fajn. Bylo tam několik bazénu o různých teplotách a přecházeli jsme z jednoho do druhého. Nakonec jsme tam zůstali úplně sami. Kupodivu jsme ani na závěr nesmrděli.

Druhý den ráno jsme vyrazili směrem ke slavnému Hobbitínu který je asi 80km od Rotorua. Z města Matamata nás tam odvezli speciálním autobusem a absolvovali jsme asi 2 hodinovou výpravu místy kde se natáčely filmy Pán Prstenů i Hobbit. Bylo to moc zajímavé. Pak jsme se do těch míst vydali i sami autem a udělali pár fotografií krásných, skoro pohádkových zelených svahů s ovečkami. Do Rotorua jsme se vrátili odpoledne, dali si sushi, pak chvíli odpočívali a pak se šli ještě podívat na jezero. Bylo tam spousta ptáků a trochu jsme je fotili. Editoval jsem vlogy, řekli jsme si pohádku a pak jsme šli spát.

Cesta na Jižní ostrov – Glenorchy

Ráno jsme se sbalili a vyrazili na letiště. Letiště je tady opravdu malé, nejsou tady žádné bezpečnostní kontroly a malé je i samotné letadlo. Má dokonce dvě vrtule. Na letišti jsme si dali smoothie (bylo trochu ledové 🙂 a pak do toho letadla nastoupili. Opravdu to byl jiný pocit než ve velkém airbusu ale nakonec jsme oba lety s přestupem v Christchurch přežili. V Queenstown byla po přistání pořádná zima. Vyzvedli jsme si naše auto, tentokrát červenou Toyotu Corrolu, koupili nějaké zásoby v supermarketu a vyrazili směrem do Glenorchy. Brzy se nám nabídla úchvatná podívaná – horská úzká cesta a vlevo dechberoucí obrovité jezero Wakatipu. Až později jsme se dozvěděli že tato cesta patří k deseti nejscéničtějším cestám na světě. Občas jsme zastavovali a kochali se výhledy na jezero a zasněžené vrcholky velehor v pozadí. Na jednom místě jsme dokonce sešli až na břeh jezera. Koupat bych se v něm ale nechtěl protože bylo strašně ledové. V Glenorchy nás čekala příjemná chatka a brzy jsme vyjeli podívat se na další zajímavá místa v okolí. Asi po 30 km na prašné polní cestě jsme dojeli do oblasti zvané Paradise, plné lesů, hor, řek a nekonečných plání. Místa kde se také natáčelo mnoho scén z Pána Prstenů. Trochu jsme litovali že nemáme teréní auto ale i tak jsme naší Corrolou ve zdraví přejeli asi tři malé řeky. Kolem zase ani živáčka s jedinou výjímkou: v jednu chvíli kolem nás jel teréní pickup a v něm pár zvláštních chlápků, zastavili se u nás a ptali se – Jak je to daleko ? a my na to: co jak je daleko ? A oni: Milford Sound. Trošku jsme se podivili protože Milford Sound je odtud pět hodin cesty. Oni řekli: to nevadí, jeli kousek dál a pak jezdili pět minut dokola po louce. Až později jsme se dozvěděli že Milford Sound je odtud opravdu pouhých 35 km ale to by si museli na to auto připnout vrtuli aby přeletěli zasněžené vrcholky vysokých hor. Už skoro za tmy jsme se vrátili do chatky a připravili se na zítřejší dobrodružné draftování na Dart River.

Dart River

Když jsme se ráno probudili, zijstili jsme že venku skoro mrzne. Asi 2 stupně a na autě námraza. Trošku s obavami jsme se pořádně navlékli. Několik triček, kalhoty, pyžámko a pak vyjeli do místa odkud se vyjíždí na skoro celodení draft na horské řece Dart River. Na místě jsme ale brzy zijstili že celé naše oblékání bylo úplně zbytečné, protože jsme museli všechno vysvléknout a navléct na sebe neoprén, gumovou bundu, boty a taky záchranou vestu. Pak jsme nastoupili na Jet boat a obrovskou rychlostí v obrovské zimě svištěli asi 40 km proti proudu řeky. Během cesty řidič dělal naschvál adrenalinové 360° otáčky a taky projížděl několik milimetrů od velkých skal. Konečně jsme dorazili na místo kde nás už čekali kajaky. Nastoupili jsme do nich a začal několika hodinový sjezd celé řeky. Řeka byla občas mělká, místy jsme dokonce museli loď táhnout ale občas byla zase hluboká a široká, místy i velice prudká, někdy s velkými kameny a stromy u břehu. Občas jsme museli zastavit na břehu když se blížil další Jet boat. Ten totiž v mělkých vodách nedokáže zastavit a musí jet pořád dál. Po cestě jsme také zajeli do modrých vod mezi úzká skaliska a útesy a kdo chtěl mohl dokonce seskočit do vody z několikametrové skály. Tatínek mě k tomu pobízel ale nakonec jsme nešel. Taky chtěl skočit sám, ale potom si to rozmyslel protože potom bychom byli celý mokří a byla by nám po cestě zima. Na jednom místě jsme se zastavili a dali si malý oběd. A pak další závěrečnou hodinu pokračovali až do cílového bodu. Pak jsme lodě vyfoukli a složili a odvezli nás zase do výchozí stanice. Chvilku jsme pak odpočívali v naší chatce a pak vyjeli na další prozkoumávání okolí. Tentokrát na opačnou stranu do vysokých hor. Na závěr jsme se opět vrátili do Paradise a procházeli Entím lesem – je to přímo ten, ve kterém se natáčeli scény z filmu Pán Prstenů. Večer jsme potom po dobrodružném dnu zase trošku relaxovali a připravili se na zítřejší odjezd do Milford Sound který bohužel není daleko 35 km ale 350 km.

Milford Sound

Brzy ráno jsme se vydali na dlouhou cestu, během které se nešetřilo úchvatnými přírodními scenériemi – od jezer až po vysoké zasněžené hory. Asi dvě hodiny před Milford Sound je městečko Te Anau, kde jsme se zastavili abychom nabrali benzín a taky se trochu najedli. Restaurací tam bylo celkem dost ale zvláštní bylo že byly všechny zavřené i když bylo poledne a většinou otevřené jenom chvilku večer. Až po dlouhém hledání jsme konečně našli jednu, která byla kupodivu otevřená. Pak jsme vyjeli směrem k Milford Sound. Po druhé hodině jsme po průjezdu jednosměrným malým tunelem dojeli a po cestě občas zastavovali u divukrásných scenérií. Ubytovali se v naší exkluzivní chatce u řeky. Pak jsme na chvíli seběhli po kamenech až k řece a nějakou chvíli se tam procházeli a užívali si úplné samoty. Později odpoledne jsme se vypravili kousek zpátky do hor a splnili si naše přání – vyšplhat aspoň k jednomu z mnoha vodopádů, které na úpatí hor padají z obrovské výšky. Když jsme se vrátili k autu, čekal nás tam nový kamarád – veliký papoušek Kea, který byl velmi družný a zároveň nám chtěl úplně zničit auto. Bez problémů začal rozkousávat gumy a těsnění a vytahovat je ze střechy auta. Kdybychom mu v tom nezabránili, asi by nám rozebral a zničil celé auto. Pak jsme ještě vyběhli na další místo kde byla spousta sněhu a nad ním další vodopád a kupodivu se tam zase objevil náš kamarád Kea a běhal s námi po sněhu. Raději jsme pak už pomalu odjeli abychom ještě měli čím 🙂 Večer jsme odpočívali a připravovali se na zítřejší plavbu po Milford Sound.

Ráno jsme dojeli do přístavu a nastoupili na malou loď, na které jsme se dvě hodiny plavili po celém monumentálním fjordu a během plavby viděli spoustu krásných vodopádů a taky tučňáky i lachtany. Měli jsme pak ještě asi hodinu kajakovat ale tak nějak se nám nakonec už nechtělo. Hlavně proto, že bychom se nedostali na žádná nová místa a taky se nám vůbec nechtělo znovu oblékat do neoprénu. Pak jsme ještě na chvíli navštívili podvodní Discovery centrum, dopluli zpět do přístavu a pak se vrátili zpět do naší chatky. Znovu jsme pak odpoledne vyjeli do hor, tentokrát až do oblasti za tunelem a prošli pár dalších zajímavých míst, vodopádů, řek a lesů. Skončili jsme pak v jednom strašidelném lese kde byly i velké bažiny a v jedné z nich mi při pokusu o její překročení zůstala v bahně vězet jedna teniska a já jsem zůstal bosky. Musel jsem jí pak pracně z bahna lovit a je jasné že už nebyla ani moc čistá ani suchá. Tak jsme se pak zase za setmění vrátili do naší chatky a pomalu se připravili na zítřejší brzký ranní odjezd.

Na samotném jihu Nového Zélandu

Brzy ráno jsme vyjeli z Milford Sound, jeli už kolem známých horských scenérií po cestě a přes městečko Te Anau se vydali směrem na jih. Čím víc jsme se blížili na jih, tím více se postupně měnil ráz celé krajiny, byla trošku divočejší, strmější a se spoustou skoro pouštních rostlin. Dojeli jsme až do města Invercargill, tam si dali něco k jídlu, nakrmili jsme i auto a pak jsme se už vydali po malých prašných pobřežních cestičkách směrem do oblasti zvané Catlins. Nejdřív jsme se zastavili na místě zvaném Waipapa Point kde byl maják a neuvěřitelně členité a pusté mořské pobřeží se spoustou kamenů, skal, písku a taky obrovitých shluků hadicovítých řas které připomínaly zombie invazi nějakých mimozemšťanů. Kromě toho tam foukal vítr asi tak 100 km/h takže asi hodinová procházka byla velmi zajímavá. A na písčitém pobřeží se vyvalovali obrovští tuleni (Sea lion), chrápali a občas se posypali pískem a možná jsme se báli více my jich než oni nás. Pak jsme vyjeli na nejjižnější bod Nového Zélandu – Slope Point, kam je třeba jít ještě kus pěšky, ale protože začínalo být už celkem pozdě tak jsme se rozhodli že vyrazíme přímo do Kaka Point. Asi po hodině a půl jsme dojeli do Kaka Point, kde nás v malém domečku nad mořem čekalo naše ubytování a pak jsme ještě večer vyjeli na nádherné místo na obrovském útesu s majákem a s úchvatným výhledem na okolní oceán a skaliska. O kus dál bylo místo určené k pozorování tučňáků ale zrovna když jsme je chtěli pozorovat tak nějak nepřišli. Tak jsme se vrátili zpátky a domluvili se že velmi brzy ráno, už tak o půl šesté vyjedeme na průzkum dalších krásných míst v této oblasti.

Ráno jsme se skutečně probudili před šestou hodinou ale když jsme se podívali z okna tak jsme viděli že venku prší a je zima a tak jsme pokračovali ve spaní. Pršelo až do oběda a tak jsme dopoledne udělali spoustu věcí na naší posteli (editování vlogů, atd) a po obědě konečně vyrazili směrem k jížním pobřežím. Naším hlavním cílem byl nejjížnější bod Nového Zélandu – Slope Point. Za hodinu a půl jsme k němu dojeli a byli jsme tam úplně sami. Nejdřív jsme došli k samotnému bodu a pak se pustili ještě dál až na odlehlá skaliska s bouřícím mořem. Tam jsme si nějakou dobu všeho užívali a taky jsme viděli tuleně. Jeden ležel velmi blízko nás. Trochu nás ale v jednu chvíli vyděsil. Dívali jsme se na něj a on se najednou postavil, vycenil na nás zuby a hrozivě zařval … tatínek jen zavolal „utíkej „!“ a tak jsem utíkal jak o život a tatínek taky, ale tuleň nakonec běžel opačným směrem a zmizel mezi chaluhami v divokém oceánu. Asi hodinu jsme poslouchali bouření moře, dívali se na pohybující se obrovské chuchvalce chaluch a pak se pomalu vydali zpátky. Vyjeli jsme směrem k deštnému pralesu, do kterého jsme na chvíli vstoupili. Viděli jsme veliké vodopády a taky opravdový prales, který se překvapivě nachází i na samotném jihu Nového Zélandu. Pak jsme se stavili na večeři v jedné malé restauraci ve městečku Owaka a na závěr jsme ještě navštívili nádherné místo Canibal Bay které se svou opuštěností a rozbouřeným mořem trochu podobalo Slope Pointu. Pak jsme se vrátili do našeho ubytování, trošku si odpočinuli a šli spát.

Cesta do Christchurch a odlet do Thajska

Kolem osmé hodiny jsme se sbalili a vyjeli na vůbec nejdelší cestu autem: přes 600 km do Christchurch. Po cestě jsme se zastavili u nádherných jezer Tekapo a Pukaki a viděli v pozadí nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook. K večeru jsme dorazili do Christchurch, ubytovali se a vyšli na večeři do thajské restaurace. A pak jsme šli spokojeně spát.

Druhý den ráno jsme se šli trošku podívat do města a viděli že je stále velmi rozbité po zemětřesení, dali jsme si tradičně sushi a pak se vrátili do našeho ubytování a pomalu se sbalili před naší velkou cestou. Na letiště to byl kousek. Vrátili jsme auto a vydali se na letiště. Při odbavování se k nám zase na chvíli vrátily ozvěny hororu ze Singapuru – začali se nás ptát proč jsme neletěli na trase Singapur – Brisbane a vypadalo že je s tím problém. Už jsme se v jednu chvíli vyděsili že snad vůbec neodletíme 🙁 Nakonec se to ale podařilo. Po cestě jsme ještě přestoupili v Sydney a pak následoval nejdelší let naší cesty: 9 hodinový let do Bangkoku.

Bangkok

Do Bangkoku jsme přiletěli asi v jednu hodinu ráno a už se těšili do našeho hotelu. To jsme ale ještě nevěděli že nás čeká skoro 2 hodinové útrpné čekání na pasovou kontrolu. Z deseti přepážek byly otevřené jen tři a čekání bylo strašné. Pak jsme se konečně dopracovali k taxíku a půl hodiny jeli do našeho hotelu. Hotel byl velmi luxusní a dokonce nám zdarma upgradovali náš pokoj na speciální apartmá a byli jsme velmi překvapení jak obrovské a luxusní to je. Šli jsme pomalu spát a ráno se probudili kolem devíti hodin. Vyjeli jsme se podívat směrem ke známým chrámům ve městě. Tam se nás hned někdo na ulici “ujal”, dovedl nás k rikši, ta nás zase dovezla k lodi na které jsme se pak hodinu plavili po řece skoro přes celý Bangkok. Rikša nás hodinu čekala a pak nás náš osobní řidič odvezl do chrámů s velikým budhou kde nás zase čekal. Tam jsme si koupili čerstvý kokos a vypili z něj vodu. Pak nás náš osobní řidič odvezl do nějakého obchodu ze suvenýry a prosil nás abychom tam kvůli němu šli, pak ještě do podobného obchodu a nakonec do chrámu s 52 Buddhy. Odtamtud jsme jeli už taxíkem do hotelu. Snažili jsme se najít místo kde se můžeme najíst. Nebylo to snadné ale nakonec jsme našli velké nákupní centrum kde jsme si v sedmém patře dali dobrý oběd i dezert a potom ještě nakoupili spoustu exotického ovoce. Pak jsme se vrátili do hotelu a rozhodli se že už budeme do odjezdu jenom relaxovat a něco dělat. I když jsme to neplánovali, tak jsme nachvilku usnuli, pak si všechno sbalili, řekli si pohádku a pak i když se nám moc nechtělo, jsme vyjeli taxíkem na letiště. Tentokrát šli všechny kontroly velmi rychle a brzy jsme se dostali k letadlu.

Odlet domů

Bylo zřejmé že nastupujeme asi k nejdelšímu přesunu naší cesty (15 hodin i s přestupy). Z Bangkoku jsme opět měli ne příliš kvalitní multimediální displej. Cesta nám nakonec ale nějak uběhla a ocitli jsme se zase v Dubaji. Tam jsme chodili dvě hodiny po letišti, pak se připravili na odlet a po 5 týdnech jsme poprvé uslyšeli češtinu. Cesta neubíhala moc rychle ale konečně jsme se nakonec objevili nad Prahou a přistáli. V Praze bylo docela zima a pršelo. Celkem rychle jsme si vyzvedli zavazadla a už pro nás přijeli ze Smile parking. Po vyzvednutí našeho auta jsme si rychle museli uvědomit, že už nejezdíme vlevo a pak jsme vyrazili směrem domů a tím završili naší úžasnou cestu kolem půl světa :))

 

Doprava

V Austrálii a na Novém Zélandě jsme měli pronajaté 4 auta: Toyota Camry, veliká terénní Toyota Landcruiser Prado, Hyundai i30 a Toyota Corolla. V Austrálii a na Novém Zélandě se jezdí vlevo (a místo řidiče je vpravo) – na což je třeba si chvíli zvykat, ale přesto se nám často stávalo že jsme nastoupili na špatnou stranu, místo blinkrů pouštěli stěrače apod. 🙂 Všemi auty jsme ujeli asi 6000 km.

V rámci Austrálie a Nového Zélandu jsme pětkrát letěli vnitrostátními lety a v Sydney jsme použili městskou hromadnou dopravu.

Ubytování

Tentokrát jsme většinou využili systému AirBnB, což znaméná že si můžeme vybrat někoho kde budeme bydlet v různých lokalitách. U AirBnB je fajn že jsme ubytování u někoho doma, většinou v samostatné oddělené části a můžeme si s ním popovídat, poradit se atd. V tomto systému vždycky ten u někoho bydlí napíše recenzi jak se mu to líbilo a zároveň i hostitel napíše recenzci na svého hosta. Nás většinou vždycky chválili. V hotelích je to zase trošku jiné. Tam máme svůj vlastní nerušený pokoj, recepci a další obvyklé formality. Bydleli jsme v 11 AirBnB (22 nocí) a v 11 hotelech.

Co se mi líbilo a co ne

Co se mi líbilo:
Střední Austrálie
Deštný prales
Potápění na Velkém Bariérovém útesu
Naše velká Toyota Landcruiser
Papouš který nám ničil auto 🙂
Uluru
Opera Sydney
Hobitín
Slope Point
Milford Sound
Burj Khalifa
Magické stromy v Singapuru
Co se mi nelíbilo:
Zdržení v Singapuru kvůli vízům
Že mě škrabalo asi týden v krku a měl jsem jet lag
Cesta na Velký Bariérový útes protože mi bylo špatně a málem jsem zvracel
Nepotkal jsem nikde ve volné přírodě žádného krokodýla 😀

A jako vždycky: všude dobře doma nejlíp 🙂

Po 5 týdnech na opačném konci světa se nám tam tak zalíbilo, že se nám ani nechtělo vracet domů, ale těšili jsme se že uvidíme zase miculdu 🙂 Už ale plánujeme další velmi dobrodružnou cestu. Kam ? To je zatím ještě tajemství :))